„We Are The Metal“ křičí v jednom z refrénů své nové desky ostravští MALIGNANT TUMOUR a já jen těžko hledám důvody jim nevěřit. Aktuální nahrávka kapely, která už dávno opustila své vážně se tvářící angažování a už minimálně dvě alba svojí muzikou sebe a své posluchače především skvěle baví, je možná i jejím prozatím nejlepším anebo chcete-li nejdotaženějším počinem. Skandinávií ovlivnění crust’n’roll už MALIGNANT TUMOUR skvěle hrnuli i na předchozím tři roky starém albu „Burn In Hell“, ale nyní je vše dotaženo téměř do dokonalosti.

Předně musím konstatovat, že už dlouho jsem z lipovského studia Šopa neslyšel tak podařený zvuk. Všudypřítomný šťavnatý sound kytar je tou pravou hybnou silou, díky které vám ostravští nakopou prdele tak, že si týden nesednete. Je však především skvělé slyšet, jak jim tato současná hudební poloha sedí. S feelingem, který by jim mohla závidět i leckterá skandinávská úderka, na nás během naprosto ideálních 37mi minut vypálí jedenáctku skladeb, které bez sebemenšího zaváhání či hluchého místa rozhýbou minimálně vaše krční obratle. S předem danými mantinely a neochotou je překračovat, což by samozřejmě výrazně ohrozilo sevřenost nahrávky, si MALIGNT TUMOUR počínají jako zkušení mazáci a o nějakém vysychání studnice nápadů, či nedej bože kolovrátku (dobrá dobrá, v dobrém slova smyslu to samozřejmě menší kolovrátek je) nemůže být prozatím ani řeči. Výborné a chytlavé refrény, v rámci omezených výrazových prostředků pestrá práce s tempy a nejedno skvěle padnoucí heroické macho sólo, do sebe skvěle zapadají a album tak odsýpá pracovním tempem špičkového sovětského úderníka. To pak lehce přimhouříte oči i nad faktem, že ten či onen kytarový motiv anebo chřaplavý (nutno dodat že velmi dobrý) alko-vokál Bilose jakbysmet vám připomene něco, co jste už možná někdy někde slyšeli.

Ačkoliv muzika MALIGNANT TUMOUR je především o rychlejších rytmech, paradoxně bych za nejpovedenější kousky označil i ty „pomalejší“. Vtipně pojmenovaná „Bristroll“ zapůsobí po prvních dvou rychlých vypalovačkách svojí nekompromisně přímočarou valivostí jako menší oddechnutí před dalším a tentokráte nesmírně chytlavým pogem v podobě následující „Smack The Fools“, kterou zdobí především počertech chytlavý a zdařilý refrén. Svůj smysl pro nadhled a ironii pak ostravští demonstrují ve skladbě „Renault Star“. Kdo viděl jejich DVD z loňského turné po západní Evropě (recenze se brzy dočkáte i zde), jistě pochopí, proč zrovna Renault. „High Time To An End“ pak představuje výbornou kombinaci středního tempa, řízného kytarového riffu a fantastického sborového refrénu. Z mého pohledu nejzdařilejší skladba z celé kolekce krásně dokumentuje přednosti současných MALIGNANT TUMOUR.

Ty spočívají především v dokonalém infikování jejich krve (tvrdě)kytarovým retrem, od čehož se už pak logicky odvíjí vše podstatné. Nefalšovanou zálibou v obhroublém hoblování, přímočarém přístupu ke skládání písní a patřičným nadhledem a smyslem pro humor bodují i tentokráte.

PS: A hlavně ať mi nikdo netvrdí, že obal neprodává!